(11) Na lavičce

O dobrosrdečném panu Dunantovi a hrůzách v Itálii

Někdy lepší padnout, než být raněný

11. kapitola je zasvěcena vojenské péči o raněné a jak jste z knížky asi sami vycítili, nebyla to tehdy žádná legrace. Matěj se sice snažil přirovnávat svůj strach ze zubařů s tím, jak se asi museli bát i tehdejší vojáci, ale děda ho upozornil, že to se vůbec srovnávat nedá – když dnes jdete k lékaři, může to být krapet nepříjemné a občas i bolet, ale máte aspoň jistotu, že se vám pan doktor bude věnovat a vyléčí vás pěkně v klidu. To na bojišti u Hradce v červenci roku 1866 velká řada vojáků takové štěstí vůbec neměla, jednak vůbec dopředu netušili, s jakým zraněním se k pánům doktorům případně dostanou (jak byste chtěli tipovat, zda vás spíš zasáhne kulka z pušky, dělová koule či zda do vás někdo píchne bodákem?), no a především vůbec nebylo jasné, zda se k nim v případě nouze dostane potřebná pomoc včas. Mnoho vojáků tak bohužel skončilo sice zraněných ne tak vážně někde v poli či v lese, ale než měl někdo čas si jich všimnout a donést je do lazaretu, kde by je ošetřili, mohlo být už dávno pozdě…:-(

Vy byste ale už mohli vědět, že se zrovna v době, kdy probíhala bitva u Hradce, rodilo velké odhodlání s těmihle otřesnými podmínkami na bojištích něco udělat a postarat se o to, aby bylo možné vést války poněkud lidštějším způsobem. Teď si možná řeknete, že je to nesmysl, že když se jednou do někoho střílí, tak se do něj střílí a je úplně jedno, jestli se ty průstřely léčí pomalu či rychleji, vždyť by bylo především potřeba, aby nikdo do nikoho nestřílel! A máte svým způsobem pravdu, jenže lidé v 19. století dobře věděli, že na světě se už válčí tisíce let a ještě nějaký ten pátek se pravděpodobně válčit bude, a tak někteří z nich usilovně přemýšleli, jak to udělat, aby se válkou trpělo co nejméně.

Když dobrosrdečnost, tak ve Švýcarsku

Jedním z těchto lidí byl i Henri Dunant, kterého máte krásně vymalovaného právě v 11. kapitole – je to ten pán v červeném tričku s bílým křížem na prsou, který vám něco málo sděluje o organizaci, kterou založil. Z té jeho bubliny jste se mohli dozvědět, že tou organizací je takzvaný Mezinárodní červený kříž, obrovské celosvětové hnutí, jež se stará o to, aby bylo utrpení lidé, stižených nějakou katastrofou co nejmenší. Když tedy někde třeba vypukne válka anebo nějaká zlá nemoc či přijde obrovská povodeň, tisíce a leckdy i miliony lidí se ocitnou v nouzi, no a právě Červený kříž je tu od toho, aby těmto lidem pomáhal, ať už tak, že se jeho pracovníci o trpící postarají anebo tím, že zajistí, aby lidé z celého světa do dané oblasti posílali všechno, co je třeba. Dnes je Mezinárodní červený kříž skutečně rozšířený po celém světě a sdružuje nepředstavitelné množství lidí, ale když byla tahle organizace Henri Dunantem a jeho dalšími kolegy v roce 1863 zakládána, jednalo se vlastně o pouhou skupinku pěti lidí! Tehdy ovšem patrně nikdo z nich netušil, kolik dobrého a slavného z jejich nápadu vzejde…

A proč to tenkrát v roce 1863 udělali? To je celkem zajímavý příběh, pojďme si ho povědět! Když už kvůli ničemu jinému, tak jste si patrně všimli, že datum vzniku téhle organizace se nápadně překrývá s bitvou u Hradce Králové – dělí je od sebe pouhé tři roky. Ale začněme hezky od začátku. Pan Dunant se narodil v roce 1828 v Ženevě, což je jedno ze švýcarských měst. Obvykle se místy narození nezdržujeme, ale u pana Dunanta je tato informace poměrně zajímavá, neboť – jak možná tušíte – Švýcaři se už stovky let drží stranou všeho válčení a ve všech válkách zachovávají takzvanou neutralitu, což znamená, že se do ničeho nemíchají a nepřipojují se k žádné z bojujících stran. Pravda, mají k tomu přirozenou výhodu, jelikož pokud víte, jak vypadá Švýcarsko, vnímáte, že je to tam samý kopec a kdo by se do takových výšek škrábal, že? Každopádně, odkud odjinud než ze Švýcarska by měl pocházet člověk, který jednoho dne založí organizaci kritizující vedení válek a starající se o raněné?

Navíc pan Dunant, už když byl malým Henrim, byl svými rodiči vychováván k tomu, aby pomáhal ostatním, obzvláště pak těm, kteří se ocitli v nouzi. Jeho tatínek se totiž staral o sirotky v nalezincích a pomáhal shánět práci propuštěným vězňům, zatímco jeho maminka chodila vypomáhat do chudobinců a špitálů, kde se starala o nemocné a hladové. Takoví to byli hodní lidé! Sami přitom velmi usilovně pracovali a k píli vychovali i svého Henriho, který tvrdě dřel, aby jednoho dne mohl cestovat a vydělávat peníze, ale ve volných chvílích vypomáhal chudým a nemohoucím přesně jako jeho rodiče.

Když jedete císaře hledat na bojiště

Zlom v Henriho životě nastal ovšem až mnohem později, to když už byl dospělým a vcelku úspěšným obchodníkem, který opustil Evropu, aby vydělal jmění v severní Africe, která tehdy patřila k francouzským koloniím, tedy k územím, které si podmanil v té době císař Napoleon III. (o tom jste slyšeli už v 8. vykřičníku), který je používal především k tomu, aby rozšířil své bohatství. Henri Dunant tedy odcestoval do Alžírska, jenže když tam přijel, zjistil, že bez pomoci francouzského císaře toho moc nezmůže. Rozhodl se proto, že se s císařem Napoleonem III. osobně spojí a domluví s ním co a jak. Za běžných okolností byste francouzského císaře našli patrně v Paříži, jenže on se zrovna psal rok 1859 a císař byl toho času na vojenském tažení – věděli byste proti komu? Pokud jste pozorně pročetli 8. kapitolu nebo ještě lépe 8. vykřičník, mohli byste na to přijít!  No ano, francouzský císař se v té době spojil s Italy, aby společně vyhnali Rakousko z Apeninského poloostrova…

A přesně v téhle chvíli přijíždí do Itálie náš Henri Dunant, aby kdesi mezi vojáky nalezl Napoleona a promluvil s ním o severní Africe. Dunant se po příjezdu dozvěděl, že císaře musí hledat u městečka Solferino a vám pozorným by už zase měla v hlavě svítit kontrolka, jelikož právě u tohohle městečka se strhla ta nejkrvavější bitva mezi Rakušany, Italy a Francouzi. To Henri v té době samozřejmě netušil a už vůbec ho nenapadlo, že k Solferinu dorazí přesně v ten moment, kdy tahle hrozná bitva právě končila. Co to pro něj znamenalo? Že když přijel na místo, nalezl tam namísto slibovaného císaře deseti tisíce těžce raněných, všude kolem ležících vojáků bez pomoci, které už nečekala žádná růžová budoucnost. Náš Henri byl samozřejmě otřesen, ale okamžitě si vzpomněl na své rodiče – lidem v nouzi je třeba pomáhat! A tak zatímco všichni ostatní děkovali osudu, že bitvu přežili a koukali z toho místa co nejrychleji zmizet, chopil se Dunant iniciativy. Co přesně to znamenalo? Nejprve objel všechny okolní vesnice a přesvědčil místní civilisty, tedy obyčejné lidi, kteří nebojovali, aby nenechali raněné jejich osudu a pokusili se jim pomoct. To nebylo jen tak, jednak tihle lidé měli samozřejmě svých starostí dost a především to byli Italové, takže se jim úplně nechtělo starat se třeba o raněné Rakušáky, které považovali za své nepřátele. Ale Dunant si věděl rady i s tímhle, vyhlásil, že po boji musí platit italské heslo „Tutti fratelli“, což v češtině znamená „všichni jsme bratři“, čímž chtěl říct, že je úplně jedno, kdo koho postřelil a kdo s čím do Itálie přišel, neboť v konci jsme všichni lidé, které zranění bolí úplně stejně, a musíme si pomáhat. Henri neúnavně zřizoval polní nemocnice všude po okolí, zajistil, že na bojiště dováželi potřebné věci k ošetření, no a dokonce přesvědčil vítěznou francouzskou armádu, aby propustila zajaté rakouské lékaře – ti se tak mohli rázem postarat o více raněných.

Od Červeného kříže k červenému půlměsíci

Už tenhle Dunantův čin byl hrdinský a patrně by mu zajistil zaslouženou pověst dobrosrdečného člověka, který neváhá nasadit všechny síly k záchraně ostatních, jenomže tím to neskončilo. Když totiž Dunant odjel z Itálie, rozhodl se, že k takovému utrpení by už nikdy nemělo dojít, což se nejlépe zajistí tak, že se celý svět dozví, k jakým ukrutnostem při válčení v Itálii docházelo. Vydal proto svědeckou knížku Vzpomínky na Solferino, ve které jednak popsal veškeré hrůzy onoho válčení, ale také vyslovil myšlenku, že propříště by ve světě měla existovat nějaká organizace, která nebude stranit žádné z válčících armád a bude se na bojištích starat o raněné. No a právě tady se vlastně rodí ten slavný Červený kříž, o kterém celou dobu hovoříme! V roce 1863 se totiž v Dunantově rodné Ženevě sešla pětice odhodlaných mužů v čele právě s Dunantem, kteří se rozhodli, že taková organizace musí vzniknout právě teď – proto je rok 1863 považován za oficiální vznik Mezinárodního červeného kříže. Vy už z knížky dobře víte, že tahle organizace má ve znaku totožný kříž jako Švýcaři, akorát s převrácenými barvami – na památku toho, že jeho zakladatelé byli právě Švýcaři. Když se však podíváte pozorně na obrázek tady, zjistíte, že dnes už Červený kříž nenese ve znaku pouze kříž, ale i půlměsíc, neboť na světě žije spousta lidí, kteří v kříž jakožto symbol křesťanské víry nevěří a organizace, která pomáhá raněným, by měla být přece pro všechny.

Aspoň nějaké poděkování!

Sám Henri se nicméně kvůli tomuto ušlechtilému cíli vzdal své obchodnické kariéry, namísto vysněného bohatství ho po většinu života stíhala chudoba a leckdy i pomluvy či dokonce opovržení od lidí, kteří mnohdy nechápali, proč tenhle nadaný a pracovitý Švýcar tráví čas snahou pomoci raněným, když z toho sám nic nemá. Henry ovšem pracoval vytrvale dál a ačkoliv ho pravděpodobně mrzelo, že ho lidé pomlouvají anebo si ho nevšímají – dlouhou dobu se totiž vůbec nevědělo, že to byl právě on, kdo Červený kříž vymyslel – nemusel litovat dlouho, jelikož dějiny se občas zachovají spravedlivě. Roku 1901 byl totiž Henri Dunant navržen na takzvanou Nobelovu cenu, což je nejvyšší vyznamenání na světě, udělované těm lidem, kteří se obdivuhodně zasloužili o mír mezi lidmi a jejich lepší život. Henri tuto cenu skutečně obdržel a byl dokonce prvním člověkem na světe, který byl takto vyznamenán! Alespoň nějaké zadostiučinění pro někoho, kdo zasvětil svůj život pomoci ostatním, aniž by ho ostatní plácali po ramenou. Henri tak v konci mohl dožít svůj život vcelku spokojeně, ačkoliv šťastný už prý nikdy nebyl, a když prý v roce 1910 odcházel na věčnost, jeho poslední slova zněla: „Kam se poděla lidskost?“ Vcelku prorocká slova, vezmeme-li v úvahu, že za necelé čtyři roky po jeho smrti měla vypuknout první světová válka, o jejíž ničivosti a krutosti neměli lidé do té doby žádné potuchy…