Muž, který držel šavli v levé ruce

Jedno nové jméno, na které jste v knížce patrně narazili, patří panu Steinskému, kterého můžete vidět ve 12. kapitole, jak se smutně kouká na jeden z hrobů, namísto aby lovil jelena, co číhá za bukem. Tenhle pan Steinský jako mladík srdnatě bránil čest rakouských zbraní zrovna v naší bitvě u Hradce Králové, dokonce se podíval i do onoho lesa Svíbu, co v něm bylo tolik padlých, že tam mají teď jejich duchové tlačenici. A právě tam mezi stromy ho nějaký Prušák picnul do ruky, což nebylo jen tak, neboť rána se mu ošklivě zanítila, jak ostatně bývalo tenkrát zvykem. Když byl Steinský odnesen kamarády po bitvě do Hradce, doktor mu ruku rovnou ušmikl – přesně tak, jak jsme viděli v 11. kapitole. A to mu tehdy bylo pouhých 18 let! V armádě se přitom sotva ohřál, sloužil v ní teprve půl roku a hned takováhle rána. Navíc si musíme uvědomit, že přijít o ruku bylo pro vojáka to samé jako kdyby dnes fotbalista přišel o nohu, jeho kariéra byla u konce. Nakonec se však životní cesta pana Steinského na bojiště přece jen vrátila a dovedla jej až k neoficiálnímu titulu Otec válečných hrobů…

Steinský měl totiž štěstí v neštěstí, z toho nejhoršího zranění se brzy vykřesal, až se nakonec vyléčil docela, což se mnoha jeho podobně raněným kamarádům bohužel nepodařilo. Ač bez ruky, cítil se pan Steinský stále fit i při síle a nechtěl se s odchodem z armády jen tak smířit. Prosil tudíž, aby ho vzali zpátky do služby, den co den přesvědčoval své nadřízené, dokonce se dostal až k samotnému císaři Františku Josefovi. Toho natolik dojala touha malého českého vojáčka sloužit pod jeho prapory, že s jeho návratem do armády nakonec souhlasil a dovolil mu dokonce tasit šavli levou rukou. To tehdy bylo naprosto proti všem předpisům, ale dodržujte předpisy, když vám chybí jedna ruka, že? Navíc Steinský se ve službě osvědčil – společně s tou zbývající rukou si odsloužil úctyhodných 22 let, než byl nakonec poslán do zaslouženého důchodu.

Ani tenkrát však nezapomněl na své kamarády, kteří neměli v bitvě u Hradce Králové tolik štěstí jako on. Navíc bitev se od té doby událo ještě spoustu, umírali v nich další a další vojáci a právě v těchto dalších bojích mohli kdykoli padnout zrovna ti, kteří mu tehdy pomohli z boje a zachránili mu život!

Pan Steinský by pravděpodobně všechny tyhle úvahy nechal být, kdyby se mu po letech nenaskytla příležitost na důvěrně známé bojiště opět zavítat – jeho známí ho tam totiž pozvali na hon lesní zvěře. A právě během tohohle pobíhání po lese a čekání na jeleny a kance se mu v hlavě zrodil velkolepý nápad, a to zrovna ve chvíli, kdy se podivoval nad tím, jak je mnoho zdejších hrobů a křížů, upomínajících padlé z roku 1866, v dezolátním stavu a jak se o ně nikdo pořádně nestará.

Stalo se tomu v roce 1888, tedy 22 let po bitvě u Hradce, kdy pan Steinský se svými kamarády a známými založil takzvaný Místní komitét pro udržování a zakládání pomníků na bojišti Královéhradeckém roku 1866. Pod tímhle dlouhým a krkolomným názvem, který býval tenkrát  před sto lety naprosto běžný, se skrývá společnost, jež si vytkla za cíl pořádně a jednou provždy zatočit s neutěšeným stavem památek na bojišti. Věčně usměvavý, ač jednoruký Steinský se postavil tomuto spolku do čela, aby jako předseda neúnavně sháněl peníze a podporu pro nové pomníky rakouským, pruským i saským vojákům, jakož i pro opravu těch už stojících. Když jeho práce začala, bylo na bojišti evidováno 227 hrobů a pomníčků – dnes jich najdete více než 460!

Pan Jan Nepomuk Steinský, jak znělo jeho celé jméno, obdržel za svoji činnost v Komitétu nespočet řádů, byl lidmi oblíben a ti mu i proto začali brzy říkat “Otec válečných hrobů”. Předsedou spolku byl neuvěřitelných 23 let a organizace přetrvala i po jeho odchodu na věčnost, ačkoliv záhy přišly velmi temné roky, které nechaly na zásluhy pana Steinského málem zapomenout. Ústřední Komitét fungoval do roku 1919, kdy byl rozpuštěn, a přestože v činnosti pokračovaly některé místní spolky, definitivní ránu dobročinnému spolku i památce pana Steinského zasadil zákaz ze strany komunistické strany – té, která měla ve svých řadách i ty nevojenské pionýry s červenými šátky, o kterých jsme si vyprávěli tady na stránkách ke kapitole 7. Původní Komitét tak mohl být obnoven až v roce 1990 po jedné nekrvavé revoluci, co  se jí říká sametová. S jeho činností se proto můžeme na bojišti setkat dodnes a i díky němu si můžete číst naši knížku a tyto stránky! 😉