Proč jel generál Laudon skrz vesnici

Ve 13. kapitole jsme vás opět trochu zmátli, neboť pruští vojáci postupující skrze Máslojedy si zde vesele prozpěvují písničku o tom, že jejich princ Bedřich Vilém jede skrz vesnici, jenže hned na následující stránce vám tvrdíme, že si ve skutečnosti nic takového neprozpěvovali, neboť tahle písnička nebyla stvořená o pruském, nýbrž rakouském veliteli, který žil navíc skoro o celých sto let dříve, že než se odehrála bitva u Hradce Králové…

Písnička je ovšem natolik populární, že jsme se rozhodli povědět vám o ní něco víc, jelikož porážka Rakušanů tady u Hradce byla tehdy tak hrozná, že neškodí připomenout si doby, kdy se rakouské armádě dařilo mnohem lépe. No a při té příležitosti nemůžeme vynechat jednoho z nejlepších rakouských vojevůdců všech dob, generála Laudona – právě toho, který v písničce neustále projíždí nějakými vesnicemi, přičemž ho neustále staví patrola s ženskou v čele, však už to znáte 🙂

Osud generála Laudona nám navíc může ukázat, že se člověk může narodit skoro úplně bez peněz, do rodiny, která ho ani pořádně neposílá do školy, a stejně to v konci dotáhne na jednoho z neváženějších a nejudatnějších hrdinů monarchie! Tak tedy, generál Laudon se narodil – samozřejmě ještě ne jako generál – v roce 1717 v Livonsku. Co je Livonsko, můžete vidět na mapce, ale jinak je těžké to povědět, poněvadž dnes už neexistuje, a tak se spokojíme s tím, že to byla země, která ležela zhruba na území dnešního Lotyšska – to je jeden z pobaltských států na severu Evropy, proti kterému Češi občas hrají hokej 🙂

S tímhle Livonskem byl tehdy celkem problém, neboť se o něj přetahovala řada mocných států, proto se Laudon narodil jako Švéd, ale už o 4 roky později spadlo Livonsko do klína Rusku, a tak se vlastně stal Rusem. A protože pocházel z nuzné rodiny, jak jsme již říkali, hledal způsob, kterým by to mohl někam dotáhnout, přičemž moc možností se zrovna nenabízelo, a tak zvolil tu tehdy obvyklou – vstoupil do armády. Nejprve do té ruské, kde sloužil tatíčku carovi, jenže mu málo platili a on přitom potřeboval stůj co stůj rodinné dluhy. A tak z ruské armády odešel a rozhodl se, že své služby nabídne jinačím státům, samozřejmě těm, které na něm nebudou šetřit! Potíž byla ovšem v tom, že o něj nikde moc nestál, nejprve nabídl své vojenské schopnosti Švédům, jenže těm se nelíbil, pak šel za Prusy, kteří ho nechali čekat 4 měsíce a pak mu ani neráčili odpovědět.

Zbývala mu tak už víceméně poslední šance, zkusit to v Rakousku. A světe div se, tady to vyšlo, dostal na starost velení v jedné malé jednotce a tenkrát asi nikdo ještě netušil, že tenhle mladý a nenápadný setník bude zanedlouho nejobávanějším a nejschopnějším vojevůdcem v Evropě! Nebozí Prusové, kdyby tak v tu chvíli věděli, či služby odmítli! Nejspíš si několik let poté pořádně rvali vlasy, že dopustili, aby tenhle chlapík vstoupil do služeb jejich hlavního rakouského konkurenta, vždyť ho přece mohli mít oni! Tenhle příběh tak proto trochu připomíná občasnou bohorovnost sportovních velkoklubů, které mohou leckdy podcenit nějaký mladý talent a pak mohou jen nadávat samy sobě, když jim tenhle podceněný zázrak začne sázet jeden gól za druhým v dresu soupeře…

Přesně to se v konci stalo Prusku, dozajista si totiž vybavíte ten barvitý příběh rakousko-pruského soupeření, který se táhne až ke slavné panovnici Marii Terezii. Pokud byste nicméně nevěděli, stačí zde kliknout na kapitolu číslo 4 🙂 V každém případě ve chvíli, kdy Laudon vstoupil do rakouských služeb, největší nebezpečí hrozilo skutečně od Prusů, kteří si před nějakým časem přišli do Rakouska pro Slezsko a už se ho nehodlali vzdát. Z toho důvodu se sem tam přes Čechy i Moravu prohnala pruská armáda a obvykle se nenašel nikdo, kdo by jí dokázal klást účinný odpor. To se ovšem mělo brzy změnit!

Laudon se totiž ve vojenské službě velmi rychle vyznamenával a tak ho čekala závratná kariéra. Už v roce 1757 pomáhal s osvobozením Prahy právě od Prušáků a dokonce několikrát pronikl přímo na území Pruska, kde ohrožoval jejich města. Za to byl brzy povýšen do hodnosti generálmajora, avšak jeho nejslavnější okamžiky měly teprve přijít. Rok po osvobození Prahy byl totiž pověřen nelehkým úkolem – měl spolu se svými muži přepadnout takzvaný zásobovací konvoj, který doprovázelo na 20 000 pruských vojáků! Kdybyste náhodou nevěděli, k čemu jsou takové zásobovací konvoje, nalistujte si nejlépe 14. kapitolu v naší knížce – tam uvidíte, že postarat se o tak veliké armády jaké mělo ať už Prusko či Rakousko vyžaduje obrovské množství jídla i pití. No, a aby vojáci netrpěli hlady a mohli bojovat, musel jim někdo pravidelně tyhle tuny potravy a hektolitry vody dovážet, což bylo obzvlášť náročné, pokud se vaše vojsko nacházelo hluboko na území protivníka, pak totiž vždycky hrozilo, že vám nepřítel zásobování znemožní a vaše armáda bude hladovět.

Přesně tohle měli v plánu i Laudonovi nadřízení, kteří mu jasně sdělili – musíš pruský konvoj rozdrtit za každou cenu. A jak řekli, tak se i stalo, Laudon totiž neváhal a namísto toho, aby trávil čas zdlouhavým plánováním, udeřil na nepřítele přímo a čelem. Bitva u Domašova, kde Laudon postup pruského konvoje zastavil, se tedy stala jeho velkým vítězstvím, díky čemuž mu na hrudi přistálo další vyznamenání, tentokrát to nejvyšší – velkokříž Řádu Marie Terezie. Tak se pomalu, ale jistě zrodila pověst schopného velitele, kterého se od té chvíle začali bát i Prusové – někdo tvrdí, že po jiné bitvě u vesnice Kunersdorfu, Laudonův útok dokonce rozplakal samotného pruského krále. No, a vy budete možná znát i starou německou nadávku, která se občas používá i v češtině – slyšeli jste někdy někoho, že by klel se slovy „himmellaudon“ :-)? Právě tahle nadávka pochází totiž od Prusů a zapadá přesně do doby Laudonových válečných úspěchů, neboť když se údajně pruští vojáci někde doslechli, že proti nim táhne zrovna tenhle generál, už z dálky volali tyhle podivné skřeky, které v překladu znamenají něco jako „nebesa, Laudon!“, čímž chtěli vyjádřit, že už jim patrně nepomůže ani zásah shůry.

V téhle době byl už Laudon samozřejmě vážený i u císařského dvora, o čem dobře svědčí dary, kterými si ho předcházely – v krátké době mu totiž jeho panovnice Marie Terezie věnovala briliantový prsten a zlatou tabatěrku, tedy takovou malou krabičku na tabák, začala ho nazývat svým Prvním rytířem a v konci ho povýšila dokonce na polního maršála, tedy do nejvyšší hodnosti rakouské monarchie. A aby toho nebylo málo, Laudon začal brzy dostávat dary i od Rusů – tedy ze země, kterou opustil, protože mu v tamní armádě málo platili. Jak už možná víte, v boji proti Prusku se na stranu Rakouska přidalo v jednu chvíli i Rusko, a tak si i ruská carevna považovala schopných rakouských velitelů, na čemž Laudon vydělal ozdobný kord s jílcem posázeným drahokamy.

Jenže jak už to tak bývá, žádný život není jenom růžový, a tak i na tom Laudonově se po čase začaly objevovat kaňky. V téhle době už přeslavný generál se cítil den ode dne mizerněji, až páni doktoři zjistili, že je zřejmě vážně nemocný a bůhví, jestli se ještě někdy vyléčí. Laudon už neměl potřebu nikomu nic dokazovat, prožil spokojený život plný úspěchů, a tak se rozhodl, že odejde z armády a zbytek svého času dožije v klidném stáří někde na venkově…

Jenže to by se nesměla na východní hranici rakouské monarchie znovu objevit jedna velká hrozba, se kterou si nikdo nevěděl rady. Už stovky let tu sice rakouská vojska válčila s Osmany (řekněme dnešními Turky), jenže tentokrát se naskytla výjimečná šance – zatlačit Turky až třeba někam do Černého či Středozemního moře! U císařského dvora měli ihned jasno, kdo jiný než Laudon by měl vést vojska v boji proti Osmanům? Císař prosil tak dlouho a tak naléhavě, že Laudon nakonec souhlasil, ještě poslední tažení za císařskou slávu a pak už zasloužený odpočinek. No a právě tahle válka proti Osmanům se stala pro Laudona tou nejproslulejší, neboť ještě mnoho let poté si lidé všude po Evropě vyprávěli o nemilosrdném turkobijci, před kterým se třese samotný osmanský sultán. A kdo je to turkobijce? Přece ten, kdo bije Turky :-)! Tohle označení bylo ve své době něčím nesmírně vážený, ono ale není divu, že si ho Laudon vydobyl, když totiž v daném roce zahájil své tažení, hned na sebe poukázal tím, že dobyl celé osmanské ležení, v němž jeho vojáci zabili 700 Turků, ačkoliv sami padli pouze dva! Zdaleka největším úspěchem téhle výpravy bylo ovšem dobytí Bělehradu, staré a slavné pevnosti (možná víte, že dnes je hlavní městem Srbska, kterou už před spousty let obsadili právě Turci a nehodlali se jí vzdát, dosud se totiž nenašel nikdo, kdo by je odtamtud dokázal vystrnadit.

Až přišel generál Laudon a Turci utíkali, seč jim síly stačily! Rakouskému císaři Josefovi II., který nyní vládl po Marii Terezii, tím ovšem trochu zamotal hlavu, jelikož Laudona bylo nutné opět vyznamenat, jenže on už všechna císařská vyznamenání dávno obdržel! Nic naplat, bylo třeba založit vyznamenání nové, jen pro něj, jehož se stal Laudon prvním držitelem – vyznamenání pojmenovali Velkokříž řádu Marie Terezie s briliantovou hvězdou. A aby toho nebylo málo, byl Laudon záhy jmenován ještě generalissimem, to je nejvyšší možná vojenská hodnost všech hodností, kterou se na světě mohlo doposud pyšnit jen pár vybraných jedinců.

A my se nyní konečně dostáváme k naší písničce, neboť jak se vracel generál Laudon z tažení proti Turkům, cesta zpátky do Vídně byla dlouhá. Mezitím se ovšem všude rozkřiklo, že slavný hrdina jede domů, a tak v každé vesnici postávaly davy lidí, které chtěly turkobijce pozdravit, a tak mávaly za plotem a provolávaly „Vítej, bělehradský vítězi!“ Laudon byl samozřejmě šťastný a snažil se se svým vojskem projít každou vesnicí, která na cestě domů ležela, přičemž lidé se samozřejmě dopředu upozorňovali, že generál Laudon je už blízko a brzy projede i tou jejich vesnicí. No a tak právě vznikla naše písnička o Laudonovi, který jede skrz vesnici a má bílou čepici – bylo přece nutné, aby si lidé sdělovali, co má jejich generál na hlavě aby ho snáze poznali!

Chudák Laudon ani ti, kteří ho tenkrát vítali, ovšem netušili, že v té době slavnému generálovi zbývá už jenom půl roku života. Válečný hrdina nejprve málem uhořel na svém zámku, ale díky svému pejskovi, který ho probudil, ještě kmotřičce smrti utekl, avšak zanedlouho ho opět dohnala jeho vleklá nemoc, o níž jsme hovořili už předtím. Sám Laudon brzy poznal, že se blíží jeho konec, a tak si jen lehl do postele, z níž už nikdy nevstal, nadiktoval závěť a se všemi se rozloučil slovy „Ach, nemějte mě za slabocha a nedělejte ze mě prosťáčka!“ Inu, takový byl konec přeslavného generála!