O tom, proč tenkrát nebylo Německo a proč se hádal František Josef s Vilémem

Jak je možné, že tenkrát, když se u Hradce Králové válčilo, ještě Německo neexistovalo? No protože před tím, než se do toho obul pruský kancléř Otto von Bismarck, v naší knížce zvaný železný Otík, nedokázal nikdo desítky a stovky nejrůznějších a leckdy pěkně rozhádaných knížat, vévodů, měst a městeček dát dohromady. Jenže tohle dávání dohromady si u Bismarcka nesmíme představovat jako přátelský rozhovor u kávy s bábovkou, ale jako pěkně ostrou tahanici – vždyť sám železný Otík svého času prohlásil, že k vytvoření jednotného německého státu bude zapotřebí železa a krve!

Ale začněme hezky od začátku. Jak už jste asi odtušili, před dávnými časy, v našem případě už od středověku, pobývaly na území dnešního Německa stovky rozličných pánů s nejrůznějšími tituly – knížata, hrabata, vévodové a mnozí další. Všichni tihle pánové žili sice pohromadě ve spolku, kterému říkali Svatá říše římská, aby každý věděl, že se chtějí vyrovnat dávno zaniklé slávě impéria mocných Římanů, čas od času do svého čela zvolili nějakého toho císaře (jedním z nich byl i náš oblíbený Karel IV.), aby ho mnohdy potom sesadili, případně proti němu zvolili císaře jiného, ale kolem a kolem si žil každý po svém. O nějakém jednotném Německu či dokonce Němcích nemohlo být řeči – kdyby se tehdy pořádalo mistrovství světa ve fotbale, chytal by Manuel Neuer za Bavorsko a Lukas Podolski střílel góly možná tak za Porýnskou Falc.

Když se do toho míchá Francie a obzvláště jeden malý Korsičan

Jenže pak mezi všechny tyhle pány přitáhl jeden slavný francouzský vojevůdce se širokým kloboukem a rukou v klopě – jestli myslíte na Napoleona Bonaparta, tušíte správně. Pokud alespoň trochu znáte jeho válečné umění, dovedete si jistě představit, jak jeho německá tažení probíhala – svést pár vítězných bitev a všechna ta německá knížata spolu s vévody a hrabaty přetvořit k obrazu svému. Jenže jak pravděpodobně rovněž víte, Napoleonova hvězda zapadla podobně rychle jako kdysi zazářila, a když bylo po všem a Napoleon dožíval na jednom ostrově vprostřed oceánu, ve Svaté říše nezbyl kámen na kameni. „Co s námi bude dál?“ ptali se mnozí z těch německých pánů, kteří museli ještě nedávno zpívat podle toho, jak si Napoleonova sousední Francie zamanula. Bylo jasné, že nebudou-li páni tahat za jeden provaz, mohlo by se jim v budoucnu stát něco podobného, ne-li mnohem horšího. Jenže kdo by měl všechny tyhle německé pány vést?

Aby mohla být tato otázka zodpovězena, sjel se v říjnu roku 1815 velký kongres do rakouského města Vídně, no a právě tady se pomalu, ale jistě zrodil i náš spor mezi rakouským císařem František Josefem a pruským králem Vilémem, ačkoliv první v době konání kongresu ještě nebyl na světě a ten druhý sotva dospíval. Jak Rakušáci, tak Prušáci totiž velmi chtěli získat všechny německé pány pro sebe – však se hádkami o tom, kdo by měl stát v čele budoucího Německa, probděla ve Vídni nejedna noc! Nakonec se dospělo k závěru, že není radno ukřivdit ani Rakousku, ani Prusku, a tak dostaly Německo prozatím na starost obě země, ačkoliv rakouský císař pro sebe získal funkci předsedy a mohl tak dělat na pruského krále trochu dlouhý nos…

Jak František Josef ponížil Prušáky v Olomouci?

Roky plynuly a v jednom z nich, konkrétně v tom osmačtyřicátém se celou Evropou prohnala revoluční smršť. Někteří chtěli sesadit dosavadní krále, jiní chtěli více peněz pro chudé, někdo si chtěl zkrátka jen zastřílet na barikádách, ale mnoho z těch německých pánů, kteří snili o svém jednotném Německu už před lety ve Vídni, usoudilo, že právě teď nastal ten správný čas pro jeho vytvoření. A tak se rozhodli, že než se donekonečna dohadovat, jestli Prusko, nebo Rakousko, to si radši udělají Německo pěkně sami! Bez Rakušáků i Prušáků! Dokonce kvůli tomu svolali zasedání do města Frankfurtu…

Jenže jak už to tak bývá, i tentokrát se o Německu rozhodovalo jinde a jinak, a tak když byl se vší revolucí konec a zbraně se zase uklidily do kůlen, rozhodlo se Rakousko i s Pruskem, že milé zasedající ve městě Frankfurtu rozeženou a rozdělí si Německo zase mezi sebe, jak to má být! Tedy, takhle si to představovalo Rakousko, aniž by vědělo, že Prusko za zády kuje pikle a přemlouvá ostatní německé pány, aby mu pomohli Rakušáky vystrnadit, poněvadž když tu nebude Rakousko, spadne celé Německo do klína právě jim!

Když se to ve Vídni dozvěděl rakouský císař, mohl vzteky puknout. Naštěstí měl ale dostatek času, aby německé pány získal na svou stranu a mohl tak udělat všem pruským plánům (alespoň prozatím) čáru přes rozpočet. To mu ale rozhodně nestačilo, vždyť bylo třeba těm drzým Prušákům ukázat, že za některé věci to mohou pěkně slíznout! No a právě proto si Rakousko pozvalo Prušáky až do Olomouce „na kobereček“, kde je seřvalo na dvě doby a donutilo k omluvě – přesně jak říká děda v naší knížce, když mluví o tom, že je František Josef tehdy v Olomouci doslova ponížil.

Co že to byly ty dánské nákupy?

A další roky plynuly, jenže to už pomalu nastává doba, kdy se v Prusku objevil ambiciózní železný Otík, o němž jsme už mluvili, který se rozhodl, že tentokrát to bude právě jeho Prusko, které Rakušákům zatne tipec. Protože byl ale velmi vychytralý (v jedné písničce se zpívá o tom, že Bismarck byl chytrá palice), věděl, že na to musí jít opatrně, aby si Rakousko zpočátku ani nevšimlo, že se na něj něco chystá…

V tu dobu mu nahrál do karet severní soused německých pánů, a to dánský král Kristián, který se rozhodl, že by se mu líbilo, kdyby si urval kousek toho stále ještě neexistujícího Německa pro sebe. Konkrétně se mu jednalo o dvě země, Šlesvicko a Holštýnsko, o které se už nějakou tu dobu staral. Když o tom došla zpráva do Pruska i Rakouska, všude byli rozezleni. „Německo je přece naše“ říkalo se tenkrát „a nějací Dánové nám do něho nebudou kafrat!“ Právě proto nedalo Bismarckovi moc práce přemluvit svého krále Viléma, aby s rakouským císařem Františkem Josefem vytáhli do pole a ukázali Dánům, zač je toho loket! Přesně tohle společné tažení Prusů a Rakušanů proti Dánsku má na mysli děda, když mluví o tom, že si Vilém s Františkem Josefem „zajeli na nákupy do Dánska“…

A přímou cestou do Hradce Králové

A pokud jste četli knížku pozorně, tak víte, že děda následně dodává, že pak už to šlo s kamarádstvím z kopce. Jak to bylo možné? Vždyť Prusko s Rakouskem stály proti Dánům věrně po boku! No právě zde se ukázala Bismarckova vychytralost, který poté, co byli Dánové drtivě poraženi, navrhl, aby si obě země, o které se bojovalo, tedy Šlesvicko i Holštýnsko, Prusko s Rakouskem férově rozdělilo… Takže tedy Šlesvicko Prusku a Holštýnsko Rakousku!
Jenže to, co se mohlo jevit jako velkorysost, byl ve skutečnosti ďábelský plán železného Otíka! Ten dobře věděl, že z Rakouska je na sever Německa do Holštýnska daleko a Prusko si zde tudíž bude stejně moci dělat, co bude chtít. Navíc Otíka velmi bavilo brnkat Rakušákům na nervy, což ostatně nebylo tak těžké, stačilo párkrát svolat armádu a poslat ji na hranice a pak už jen čekat, jak se budou v Rakousku vztekat, poněvadž nebudou vědět, na čem jsou! Když to však železný Otík uspořádal poněkolikáté, došla Rakousku trpělivost, císař František Josef bouchl do stolu a řekl německým pánům, že Prusko si už zase nějak moc vyskakuje a potřebovalo by rázně uklidnit. Ostatní němečtí páni souhlasili, a tak se chystala společná vojenská výprava proti Prusku! Tady by se mohlo zdát, že se železný Otík trochu přepočítal, ale to bychom se pletli. Ten totiž vůbec nečekal, až se milostivé Rakousko v čele s ostatními německými pány uráčí vpadnout do Pruska a namísto toho zaútočil on! Jedna podruhé padaly svobodné země německých pánů pod mašírováním pruské armády, až už nezbyla skoro žádná…

Celou dobu bylo ovšem jasné, že v boji s německými pány se Bismarckova armáda jen tak zastřeluje, a že konečné rozhodnutí musí beztak padnout jinde. Kde? No přece právě tady, u Hradce Králové, kde chtěli dotčení Rakušané v čele s Františkem Josefem ztrestat pyšné a drzé Prušáky s jejich králem Vilémem i kancléřem železným Otíkem. Všude jinde na německém území už je dobojováno, ale tady u Hradce je to kdo s koho! Zvítězí Rakousko a titul sjednotitele Německa je jeho! Jestli ovšem prohraje, pak se bude muset František Josef s německým titulem zřejmě navždy rozloučit…