Jak císaři pánu namalovat krásný obrázek se spoustou koníků

Asi nejvelkolepější stránkou 6. kapitoly je ta krásně barevná, na níž proti sobě uhánějí stovky jezdců, přičemž z obrázku lze snadno vyčíst, že tito „rytíři“ si spolu netoužili přátelsky popovídat, ale byli odhodláni posekat se navzájem hlava nehlava a bojovat spolu na život a na smrt. Pokud jste listovali touto kapitolou důkladně, už víte, že tenhle obrázek zachycuje největší a zároveň i nejkrutější srážku rakouské a pruské jízdy v bitvě u Hradce Králové, která se dle Benedekových rozkazů odehrála u vesničky Střezetice (možná si vzpomenete na Benedekovu hlavu nad šachovnicí, kterak velí „Všechny Pferde sofort do Střezetic :-)!“) A třeba dokonce víte i to, že když spolu tihle koníci i jejich jezdci válčili, bylo už o bitvě u Hradce dávno rozhodnuto a rakouská jízda se snažila pouze za každou cenu zadržet nástup pruských oddílů, které by jinak mohly pronásledovat jejich ustupující kamarády…

Obrázek v naší knížce ale není úplně správný, a schválně, pamatujete si kvůli komu? No jistě, kvůli Matějovi, který se rozhodl spáchat několik lumpáren! Nalezli jste všechny jeho „povedené“ kresbičky, kterými ten slavný obraz od pana Sochora přikrášlil? Věříme, že ano!

V každém případě by měl ovšem Matěj dostat pěkně za vyučenou, vždyť po cizích a ještě k tomu takhle krásných obrázcích se přece nečmárá! Nehledě k tomu, že načrtnout pár takových rošťáren vám zabere jen pár vteřin, ale malířům malování obrazů jako je tento trvá mnohem déle! Schválně, tipli byste si, jak dlouho trvalo panu Sochorovi, než byl se svou Srážkou u Střezetic spokojený a mohl na chvíli s úlevou odložit štětec s paletou, aby se pokochal nádherou, kterou vytvořil?

Věřte, nebo ne, celých 6 let! Možná bychom si proto měli říci pár slov o tom, jak se pan Sochor vlastně stal malířem, co ho vedlo k tomu malovat právě koníky u Střezetic a třeba i proč mu to trvalo tak dlouho a co se s jeho obrazem stalo…

Pan Sochor, křestním jménem Vašek, se narodil v severních Čechách ve vesničce Obora, což ho možná předurčilo k tomu, aby měl rád zvířátka a především koníky 🙂 Už jako malého kluka ho bavilo malovat, ale to mu nestačilo, a tak se rozhodl, že se jednoho dne stane proslulým malířem. Když se chtěl někdo proslavit, odebíral se tehdy obvykle do ciziny, no a mladý pan Sochor si vybral rovnou kolébku a salon všeho umění – Paříž, kde mohl obdivovat ta nejskvostnější díla třeba v sídle francouzských králů ve Versailles. Je jasné, že ve Francii nasbíral spoustu zkušeností, jenže po čase se dozvěděl, že mu doma v Čechách onemocněla maminka. Navíc sám už dlouho nosil v hlavě nápad vzdát hold všem hrdinům, kteří před lety bojovali práv tady u Hradce Králové – a jak lépe na ně vzpomenout, než je vymalovat tak, jak viděl na všech těch úžasných plátnech ve Francii!

Po čase se tedy náš malíř navrátil do Čech, aby zde vyhotovil svá životní díla. Pro takovou práci je ovšem zapotřebí klid, a tak si pan Sochor zřídil svůj ateliér na statku svého tatínka v malební vesničce Cítoliby v západních Čechách, kde se mohl na několik let zavřít a malovat koníky u Střezetic. Možná vás ovšem napadá, co mu na tom trvalo tak douho…?

Tak zaprvé je třeba si uvědomit, že jeho Srážka u Střezetic není žádný obrázek, který by vám mohl viset na zdi, jelikož je téměř 8 metrů dlouhý a 5 metrů široký, takže by se pravděpodobně ani nevešel do místnosti, ve které právě sedíte. No a za druhé – ono namalovat takové koníky v pohybu a ještě k tomu s jezdci v plné parádě na hřbetě není jen tak, tudíž náš milý pan Sochor dlouhou dobu jen objížděl nejrůznější dostihy a cirkusy, aby viděl koníky v akci a dokázal je potom zpaměti namalovat jako živé. Stejně tak musel čas od času požádat vojáky, aby mu předvedli nějaký ten manévr a patřičně zapózovali – i proto vypadají všichni jezdci na obrázku tak věrně.

Přesto nás ale může na jeho velkolepém plátně něco překvapit – skutečná bitva u Střezetic se totiž odehrála docela jinak, než jak nám plátno ukazuje! Pan Sochor ho sice maloval skoro šest let a dal si záležet na každém detailu, jenže kdyby namaloval skutečně to, co se tenkrát u Střezetic v roce 1866 odehrálo, obrázek by se nám nejspíš moc nelíbil. Když se na obraz dobře podíváte, můžete spatřit krásné jezdce v blyštivých uniformách a s naleštěnými zbraněmi, přesně takovými, které jste měli na začátku 6. kapitoly za úkol přiřadit k náležitým druhům jízdy – kyrysníkům, husarům a hulánům. Všichni jsou zde parádně seřazení, každý vede svého koníka stejně jako všichni ostatní – obě vojska jsou už skoro u sebe a čekají jen na to, až se za chvilinku střetnou, zkrátka radost pohledět! A to je právě ten problém, poněvadž kdybyste byli tehdy v roce 1866 přímo na místě, dozajista byste spatřili úplně jiný výjev než ten ze Sochorova obrazu! Taková bitva totiž není žádná krása, ale spíš spousta utrpení – vojáci nemají uniformy nablýskané, ale špinavé a leckdy od krve, žádný z nich už v tom hluku a nepořádku není schopen udržet svého koníka, jak by chtěl, takže žádná spořádaná jezdecká cvičení jako v cirkuse, ale hrozný zmatek, v němž se nikdo nevyzná, a všichni by ho měli nejraději už za sebou!

Teď váš možná napadlo, proč to tedy malíř Sochor nevymaloval přesně takhle, vždyť si vlastně vymýšlel! To máte sice pravdu, jenže ono je mnohdy lepší, když se některé věci neukazují naplno – malíř chtěl svým obrazem vzdát poctu hrdinům a připomenout statečnost všech vojáků, což se lépe podaří, když vojáky zobrazíte krásné a nazdobené, než kdybyste je kreslili zraněné a v blátě. Však se taky pan Sochor za svůj obraz dočkal náležitého ocenění, o jeho díle se totiž pochvalně vyjádřil sám císař František Josef, který našemu malíři dokonce potřásl rukou, což bylo tehdy pro běžné smrtelníky zcela nemyslitelné. Císař byl navíc tak milostivý, že malířův obraz koupil za 80 000 zlatých a nechal ho vystavit na nejčestnějším místě ve Vídni.

Je přitom úsměvné, že pan Sochor namaloval o naší bitvě u Hradce ještě jeden obraz, ale ten už si císař nekoupil. Ono ovšem není divu, když se na obrázek níže podíváte, zjistíte, že zobrazuje masakr rakouských dělostřelců v Baterii mrtvých a císařové přece jen raději vzpomínají na jezdecké triumfy než na hořké porážky…

Vy už teď ovšem víte, kolik práce dá namalovat takový obraz i to, že ne všem obrázkům se dá věřit 🙂 No a kdybyste se chtěli dozvědět, jak se to u Střezetic odehrálo ve skutečnosti minutu po minutě, stačí sáhnout po jedné zajímavé knížce o tehdejších posledních „rytířích“