Od Hradce Králové zpátky k Marii Terezii

Na začátku této kapitoly náš vypravěč v knížce možná trochu samozřejmě konstatuje, že to tady „v Čechách Prušák dobře a válčil tu s velkou chutí“, čímž se nám snaží naznačit, že bitva u Hradce Králové rozhodně nebyla první příležitostí, kdy se na našem území utkalo rakouské vojsko právě s tím pruským. Pojďme se tedy společně podívat na to, proč spolu Prušáci a Rakušáci válčili už dříve a kdo měl komu co vracet!

Pokud jste pozorně pročetli naše vyprávění o tom, jak se František Josef s Vilémem hádali o Německo (v naší knížce i na těchto stránkách je tomu věnována 2. kapitola), už moc dobře víte, že Rakousko s Pruskem byly vlastně takovými dvěma kohouty na jednom smetišti, jelikož čím víc si chtěli Německo pro sebe uzmout Rakušané, tím víc o něj stáli i Prusové a samozřejmě naopak.

Z toho důvodu dá rozum, že si už po dlouhé časy navzájem dělali nejrůznější naschvály. Jak jejich vzájemné pošťuchování začalo? To bychom se museli vrátit daleko před rok 1866 i před bitvu u Hradce Králové, nejlépe o 120 let a ještě kousek, a to zrovna do chvíle, kdy se na rakouský trůn chystala nastoupit tehdy mladičká Marie Terezie. Tu byste mohli znát, obvykle se připomíná kvůli tomu, že měla celou kupu dětí (celých šestnáct!) či proto, že se v českých zemích postarala o to, aby v budoucnu chodily do školy všechny děti bez rozdílu.

No a právě tahle mladá dědička celého rakouského impéria měla při svém nástupu na trůn poměrně značný problém – neměla totiž žádného bratra, který by mohl vládnout za ni, a nebudeme si nic nalhávat, panovníci ostatních zemí v té době nebyli úplně nadšení představou, že by se jejich velkolepým trůnům měla rovnat žena! Někteří z nich navíc vycítili šanci, jak svému státu přilepšit – mladá, nezkušená a ještě k tomu ženská přece nebude klást žádné překážky…

Troufalý Prušák Fridrich, co dostal chuť na Slezsko

Jedním z nejtroufalejších byl v tomto směru král Fridrich II., který vládl kde jinde než právě v Prusku a usilovně přemýšlel, jak sousední Rakousko s Marií Terezií v čele o něco oškubat, nejlépe pak o území Slezska, které by se mu náramně hodilo při cestě za ovládnutím celého Německa. Kde Slezsko leželo, se můžete podívat na naší mapě a asi správně tušíte, že kus tohohle Slezska je součástí našeho státu i dnes – černá orlice ve státním znaku České republiky je právě slezským erbem. Když se však znovu podíváte na mapku, mělo by vás zarazit, že těch „Slezsk“ je jaksi vícero – barevně tam můžete vidět jednotlivá slezská knížectví i s velkým nápisem Pruské Slezsko.

No a důvod, proč je Slezsko takhle rozdělené a proč dnes třeba celé nepatří České republice, ten je třeba hledat právě ve válce mezi pruským králem Fridrichem II. a rakouskou panovnicí Marií Terezií. Fridrich nejprve zkusil vyjednat si Slezsko po dobrém, i když jak se to vezme, zkrátka chtěl, aby se to všechno mohlo obejít bez válčení, a milou Marušku tak trochu přitlačil ke zdi. Nabídl jí totiž, že když se její Rakousko Slezska dobrovolně vzdá a daruje ho Prusku, Fridrich se stane Maruščiným trvalým ochráncem a ještě jí navrch přihodí nějaké ty peníze jako odškodné. Vcelku lukrativní nabídka, co říkáte?

Jenže Marie Terezie se nehodlala jen tak pro nic za nic Slezska vzdát, navíc co by tomu asi řekli ostatní králové a knížata, kdyby ihned po svém nástupu na trůn dobrovolně rozdávala kusy vlastního území a vzdávala se bez boje? Její otec Karel, toho jména šestý, se totiž kdysi snažil zajistit, aby všechny země jeho habsburského impéria držely pohromadě, a proto vydal důležitou listinu, Pragmatická sankce se jí říkalo. V ní bylo napsáno, že trůn po jeho smrti může zdědit i dcera (jaké štěstí pro Marii!), ale hlavně, že jeho velké panství nesmí nikdo rozdělit. Kdyby tedy najednou sama jeho dcera tuto listinu porušila, netrvalo by dlouho a ostatní králové by určitě taky honem přispěchali se svými nároky!

Proto Marie Terezie tehdy v roce 1740 poslala Fridricha do patřičných mezí a riskovala válku. No a právě tehdy pruská armáda podnikla do českých zemí své první velké tažení. Když se podíváte do naší knížky znovu, zjistíte, že na stránce 26 hovoří vypravěč o tom, že rakouská vojska stála v roce 1866 původně o města Olomouce, neboť se čekalo, že se Prusové budou chtít „porafat“ zase tam jako kdysi před lety. Vy už teď víte, že rakouská armáda v roce 1866 spoléhala na svou zkušenost právě z roku 1740, tedy z doby, kdy proti Marii Terezii vytáhl s celou svou armádní chloubou pruský král Fridrich II. Ten totiž tenkrát zaútočil přes Moravu, zabral třeba právě pevnost Olomouc a vydobyl sobě mnoha skvělých vítězství, to největší asi u Chotusic, díky čemuž Fridrichovi nakonec spadlo do klína to, co chtěl od začátku, tedy Slezsko.

Maruška chce vrátit úder!

Není proto příliš divu, že Marie Terezie po dlouhá léta napínala všechny síly, aby se Fridrichovi řádně pomstila a především aby ztracené Slezsko získala zpátky. K tomu bylo třeba podniknout spoustu kroků, a tak Rakousko v rychlém sledu reformovalo armádu, jakož i vlastně celou společnost – patrně jste už někdy slyšeli o záplavě takzvaných císařských patentů, kterými nešetřila ani Marie Terezie, ani její syn a nástupce Josef II.

Jenže jenom reformovat armádu nestačilo, bylo třeba postarat se o to, aby Prušáci už nikdy po Čechách nemohli pochodovat, jak se jim zlíbí! A tak právě v této době došlo k založení pevnosti Hradec Králové, která měla celé Čechy a vlastně i celé Rakousko napříště chránit před pruskými vpády. Hradec jako město samozřejmě existovalo už mnohem dřív (v roce 1225 ho mezi města povýšil český král Přemysl Otakar I.), ale teprve za Marie Terezie se z něj stala mohutná pevnost, která měla zadržet jakýkoli pruský vpád právě i v osudném roce 1866. Pokud si navíc v naší knížce nalistujete 13. kapitolu, zjistíte, že Hradec Králové na tento úkol nebyl sám, neboť v severních Čechách jeho funkci plnila pevnost Terezín, no a zhruba 20 kilometrů severně od Hradce leží… ale to už si sami zjistíte v knížce 🙂

Nač chodit do války, je lepší doma sedět a chroupat…brambory!

Sebenedobytnější pevnosti však v konci Prušáky od dalších nájezdů do Čech i na Moravu neodradily, pruská armáda vtrhla na naše území ještě několikrát. Tomu prvnímu střetnutí, v němž Marie Terezie ztratila Slezsko, se kvůli území, o které se válčilo, říká první slezská válka. Rozhodně ale nebyla poslední – když se Marie Terezie pokusila o neúspěšnou odplatu, rozpoutala druhou slezskou válku, no a v té třetí už dokonce nestála sama, neboť jí proti Prusům pomáhali Francouzi i Rusové. Tahle poslední, tedy třetí válka o Slezsko byla přitom nejkrvavější a trvala zatraceně dlouho, proto se o ní mluví spíš jako o válce sedmileté. Ale bohužel ani ona nepřinesla mezi Rakousko a Prusko trvalý mír, Slezsko už totiž navždycky zůstalo pruské, a proto na nějaké velké kamarádství nebylo ani pomyšlení, ačkoliv tak ukrutně jako v sedmileté válce už Prusové na českém území nikdy nebojovali. A když k nám v roce 1778 jejich armáda přece jen přitáhla, pruští i rakouští vojáci byli natolik hladoví, že se namísto střílení raději zakousli do brambor, které se do té doby používaly pouze jako krmivo pro dobytek! Teprve od té chvíle se brambory dostaly na náš pravidelný jídelníček a téhle prusko-rakouské spíše komické válce se proto přezdívá válka bramborová.

Tak to vidíte, Prušák to v Čechách opravdu znal velmi dobře a válčil tu s velkou chutí, no a vás už nyní nemůže překvapit, že na něho rakouská armáda v roce 1866 čekala právě u Olomouce…