Není pionýr jako pionýr!

Hned na začátku 7. kapitoly na vás vykukuje obrázek, který může být především pro ty menší z vás trochu matoucí. Nahoře na stránce se houpe na houpačce Matěj s dědou, to je jasné, ale pod nimi se vyjímají dvě postavičky pionýrů, přičemž ten vpravo se tomu druhému diví, proč nemá ten správný „mundúr“…

Abychom si objasnili tuhle slovní hříčku, je zapotřebí vědět, že není pionýr jako pionýr, neboť tohle slovo může znamenat víc věcí. Jeho první význam je úzce spjat s naší bitvou u Hradce a válčením vůbec, jelikož jak se dočtete i v knížce, tvořili pionýři důležitou část vojska, která se starala o to, aby mohl zbytek armády pohodlněji procházet obtížným terénem.

Právě k těmhle pionýrům patří i podivující se voják vpravo na obrázku, jehož výbavu ke kopání cesty si ostatně můžete prohlédnout v knížce sami. Ale co s tím druhým pionýrem vlevo, tím, který ani nevypadá, že by se do naší bitvy nějak zvlášť hodil?

A taky že do naší knížky nepatří, to, že se sem zatoulal, je tak trochu šotkařská práce (podobná té, kterou Matěj provedl malíři Sochorovi s jeho slavným obrazem v předchozí kapitole). V konci je ale vlastně dobře, že nám ho tady paní ilustrátorka vymalovala, neboť si tak alespoň můžeme vysvětlit, kdo byli ti druzí pionýři, kteří nežili v 19., nýbrž ve 20. století a namísto vojenských uniforem nosili modré slavnostní stejnokroje s nepostradatelným červeným šátkem, jaký vidíte na obrázku 🙂

Tihle pionýři ani nebojovali, ani neměli za úkol připravovat terén pro průchod vojska, a to z jednoduchého důvodu – nepatřili mezi ně dospělí, ale děti, které vstoupily do tzv. pionýrského hnutí. A co bylo tohle hnutí zač? Asi bychom měli hned na začátku uvést, že vzniklo v roce 1922 v Sovětském svazu, státě, který dnes už na mapě nenajdete, ale který zanikl teprve nedávno a v době, kdy existoval, patřil mezi nejmocnější na světě. Vznikl tak, že ho právě v roce 1922 založili ruští komunisté – lidé, kteří sice snili o lepším světě bez chudoby a závisti, ale aby takový svět na Zemi vytvořili, neváhali bohužel použít dost hrůzostrašných prostředků, s jejichž pomocí zabíjeli ty, kteří s nimi nesouhlasili.

Jak už to tak bývá, když chcete změnit svět, nesmíte nic podcenit ani na nic zapomenout. To věděli dobře i ruští komunisté, kteří dospěli k závěru, že oni sami se možná lepšího světa nedožijí, ale jejich děti už třeba ano. Aby se to ovšem povedlo, bylo nutné zajistit, aby každé dítě vědělo, jak má ten lepší komunistický svět vypadat – co se má učit, jak má hrát, s kým se má kamarádit, co má číst a tak. A právě proto ruští komunisté založili pionýrské hnutí, které mělo za úkol vychovat ze všech malých pionýrů nové a správné komunisty.

Když později začali komunisté vládnout i v českých zemích, uchytil se Pionýr i u nás. Oficiálně se tahle organizace jmenovala Pionýrská organizace Československého svazu mládeže, později dokonce Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže, ale lidé stejně říkali, že jejich děti chodí do „Pionýra“, a tak ho tak můžete označovat i vy.

I náš československý Pionýr si potrpěl na spoustu vzhledně vyhlížejících věcí, pionýři proto měli svůj znak, který můžete vidět na obrázku, zpívali o sobě písničku jako o “malovaných dětech” a při slavnostních příležitostech se oblékali tak, jak jste viděli v knížce. Když půjdete za svými rodiči nebo dnes možná už spíš prarodiči, třeba zjistíte, že i oni kdysi do Pionýra chodili a jak už to tak bývá, vzpomínky pamětníků se mnohdy liší. Někdo ho nesnáší, protože za ním vidí tu chuť vyrábět ze všech dětí budoucí komunisty, někdo na něj vzpomíná jako na příležitost, při níž poznal nové kamarády, s kterými jezdil třeba na tábory. Pionýr ostatně existuje i dnes, ale naštěstí už jen jako sdružení, které s dětmi tráví volný čas a jezdí do přírody, aniž by snilo o jejich převýchově…

No a vy už teď víte, proč se náš voják na obrázku diví, kde se vedle něho vzal ten podivín v modrém stejnokroji s červeným šátkem, a už vás nepřekvapí, že pionýři v roce 1966 byli zkrátka jiní pionýři než ti v roce 1866.