Chudák Benedek a italské lapálie

Co s trenérem, když se sezóna nevydaří

V 8. kapitole jste se dočetli o nešťastném osudu generála Benedeka, kterého císař František Josef postavil do čela celé severní rakouské armády s jasným rozkazem: vyhnat z Čech Prušáky do poslední piklhaubny (to byly takové ty pruské špičaté přilby – můžete je vidět na obrázku)!

 Proč byl generálův osud nešťastný? Jak už víte z našeho vyprávění, bitva u Hradce nedopadla úplně podle rakouských představ (a to se ještě krotíme, spíš by se slušelo napsat, že to byl epic fail století 🙂 ) a jak asi tušíte, jestliže se něco nepovede, vždycky to musí někdo odnést, což obvykle bývá ten, na koho je nejvíc vidět. Když se fotbalovému či hokejovému týmu nepodaří postoupit na mistrovství světa ani ze skupiny (nebo abychom se drželi naší zeměpisné šířky – když hradeckým fotbalistům čas od času povede sestoupit do 2. ligy 🙂 ), hněv fanoušků a majitelů se může obrátit proti trenérovi.

A něco takového se vlastně stalo i Benedekovi v roce 1866, mělo se prostě vyhrát – jak říkají v knížce Lojza s Pepou, měli jsme Prušáky utlouct čepicema – no a když se nevyhrálo, bylo potřeba si na někom vybít vztek. A když se vylévá zlost, to už nikoho nezajímá, že se možná podcenila příprava, že měli Prusové lepší kondiční trénink, pušky a kdo ví co jiného, poněvadž viník je prostě jasný a basta. Benedek jeden líná, neschopná a ošklivá! Právě proto bychom měli vnímat Benedeka jako trochu smutnou postavu celého královéhradeckého dobrodružství, neboť jak se v knížce ještě dočtete, hned jak byla bitva u Hradce dobojována, byl Benedek za trest odvolán z „pozice trenéra“. Dokonce mu hrozil soud za to, že Rakušáci schytali od Prušáků takový debakl, ale v tom se naštěstí císař smiloval a udělil Benedekovi milost. Ten mu ovšem musel slíbit, že o celé bitvě u Hradce nebude s nikým mluvit až do konce života – tušili byste proč? No kdyby se Benedek rozhovořil, mohlo by začít vycházet najevo, že porážka nebyla chyba ani tak jeho, ale možná i jeho nadřízených, císaře nevyjímaje – vzpomenete si, jak mu Benedek telegrafoval, aby požádal Prusy o příměří, protože se domníval, že válku půjde vyhrát jen stěží? A císař mu tehdy přece odpověděl, ať nebreptá a kouká pořádně velet, aby se vyhrálo! A kdyby vyšlo najevo, že to byl právě císař, kdo Benedeka do celé bitvy u Hradce uvrtal, nebylo by to pro císaře zrovna dobrá reklama…

Z italské riviéry do české kotlinky

Jenže Benedek měl ještě jeden dobrý důvod, proč se mu do bitvy u Hradce nechtělo. Možná si vybavíte, že na první stránce 8. kapitoly mává Benedekovi na rozloučenou tlustý kuchař a volá „arivederči generalo“ 🙂 Tohle kuchařovo zvolání nám ukazuje, že Benedek strávil většinu svého života v Itálii, kterou si velmi oblíbil a kde se dobře vyznal. Když tedy vypukla v roce 1866 válka s Pruskem, bylo velkým překvapením, že měl proti Prušákům velet právě Benedek, bylo totiž jasné, že se bude válčit především v Čechách či na Moravě a tyhle země Benedek vůbec neznal! Sami asi tušíte, že pokud chcete v bitvách vítězit, potřebujete k tomu i něco jiného, než jen silnou armádu a geniální nápady. No a velmi důležitá je obvykle i znalost krajiny, kde se bude válčit, protože když víte, kudy teče která řeka a kde roste hodně stromů, máte nad protivníkem velkou výhodu a můžete ho zaskočit…

Překvapení s Benedekovým jmenováním bylo o to větší, když uvážíme, že Rakousko v roce 1866 nemuselo čelit pouze Prusku, ale právě i Itálii, která se s Pruskem proti Rakušanům spojila a rozhodla se, že když vezmou Prusové císařská vojska útokem ze severu, postará se ona o nápor z jihu. Nabízí se tedy logická otázka – proč císař šoupal Benedekem z jihu na sever a nenechal ho bojovat v Itálii, kde to znal jako své boty? Na to je těžké odpovědět, jednak se císař vcelku správně domníval, že boj s Itálií nebude tak náročný a důležitý jako ten s Pruskem, a tak možná nechtěl plýtvat Benedekem na jihu, když ho víc potřeboval právě na severu. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že kdyby proti Prusům nepostavil Benedeka, musel by proti nim velet nejspíš císařův příbuzný, arcivévoda Albrecht, no a co kdyby se náhodou proti Prušákům nevyhrálo (jako že se nevyhrálo :-)), to by měla císařská rodina z ostudy kabát!

Na severu špagety, na jihu pizza

Nás by ovšem taky mohlo zajímat, proč muselo Rakousko v roce 1866 válčit nejen proti Prusku, ale i proti té Itálii, nebudeme totiž příliš přehánět, když řekneme, že se u Hradce rozhodovalo hned o dvou válkách najednou. Tak tedy nejprve by bylo dobré si připomenout, proč Rakousko válčilo s Pruskem – vzpomněli byste si? Jestli ne, zkuste rychle nalistovat 2. kapitolu v knížce anebo se podívejte tady na stránkách na 2. vykřičník :-)! Když ponecháme stranou detaily, je důležité vědět, že Rakousko i Prusko byly velmocemi, a hádaly se spolu o to, kdo bude pánem Německa. Víte, co je to taková velmoc? To je, řekněme, země, která není nikdy spokojená s tím, kolik toho má a snaží se proto pro sebe neustále získávat země jiné. Právě o něco takového se snažilo i Rakousko v Itálii a dlouhou dobu se mu to i dařilo. Itálie totiž tehdy nevypadala tak, jak ji znáte dnes, tedy jako jeden stát, ale skládala se ze spousty malých knížectví i větších království  – mohli bychom říct, že tehdejší Itálie vlastně hodně připomínala tehdejší Německo, žádná jednota, spíš hodně kohoutů na jednom smetišti :-)! Nahoře v Itálii, tam kde jedí spíš těstoviny, byli pány právě Rakušané, ale také třeba Sardiňané, zatímco na jihu, tam kde mají raději pizzu, vládli zase Francouzi. Mimochodem i ta pizza hrála v boji za italskou nezávislost svoji úlohu! Pokud totiž znáte tu úplně nejzákladnější pizzu ve všech pizzeriích, Margharitu, mohli byste vědět, že ta vznikla na počest italské královny Margharity k oslavě italské jednoty – proto se na ni dávají červená rajčata, bílý sýr a zelená bazalka, aby připomínala italskou vlajku! No a úplně ve středu Itálie, tam sídlil už stovky let papež, který tam vlastně bydlí dodnes. Jestli chcete, aby se vám z toho doopravdy zamotala hlava, podívejte se na mapku :-)!

Není tedy divu, že samotné Italy tahle situace pěkně štvala, když chtěl totiž člověk cestovat například z Milána do Neapole, musel přejet několik hranic a projet spoustou cizích států, navíc nikdo není moc rád, když se mu do jeho země montují odněkud zvenčí jako v tomhle případě třeba Rakušáci. Italové proto dlouhou dobu plánovali, jak všechny cizí velmoci z Itálie vypakovat. Nutno říct, že zpočátku to nedělali úplně chytře, obvykle se totiž vrhli na nějakou nejbližší barikádu, dokud je rakouská armáda nezmasakrovala. Když se tenhle scénář opakoval stále dokola, došlo Italům, že svobodu si sami nejspíš nevybojují, a proto začali hledat spojence. Nejprve se spřáhli s Francií, která nikdy nevynechala jedinou příležitost jak pozlobit Rakousko. Italové s pomocí Francouzů vybojovali proti Rakousku slavnou, i když nesmírně ukrutnou bitvu u Solferina (o které se ještě dočtete u vykřičníku 11), díky níž se začaly rakouské pozice v Itálii hroutit.

Nevěřte Francouzům, obzvláště ne třetímu Napoleonovi

Už už to vypadalo, že nastane veliká sláva a Italové poženou Rakušáky až někam k Vídni, jenže v tom si francouzský spojenec Itálie, císař Napoleon III. uvědomil, že Italové budou sice vysmátí, ale on sám a především jeho Francie zůstane s prázdnýma rukama. Mimochodem, tohohle Napoleona III. nejspíš neznáte (podívejte se nejlépe na obrázek), ale možná budete znát jeho strýčka, kterým nebyl nikdo jiný než slavný vojevůdce Napoleon (ten s velkým kloboukem a rukou v klopě). No a tenhle jeho synovec, tedy Napoleon III., dospěl k závěru, že nyní je načase svým italským spojencům trochu zatrhnout tipec – vždyť dneska sice vyhánějí Rakušáky, ale co kdyby se chtěli třeba zítra vrhnout i na jeho Francii?! A tak se Italům za zády sešel s rakouským císařem Františkem Josefem, se kterým se dohodl, že Rakušané Italům vyklidí půlku svého severu Itálie, ale ta druhá půlka s krásným městem Benátkami, ta že Rakousku zůstane.

Když se o téhle dohodě dozvěděli Italové, byli vzteky bez sebe. Už se totiž radovali, jak budou mít od Rakouska navždycky pokoj a najednou tohle! Asi nás navíc nepřekvapí, že za hlavního zrádce považovali císaře Napoleona III. a vlastně všechny Francouze, kteří jim přece měli pomáhat a ne se paktovat s Rakušáky! Na druhou stranu je třeba říct, že tahle zrada Italům v mnohém pomohla, díky ní se totiž rozpálili doběla a rozhodli se, že zatočí se všemi. A tak vytáhli do boje a bili se jako lvi, až byla skoro celá Itálie spojená. Co to znamenalo? Že namísto desítek knížectví a malých státečků najednou vzniklo jedno velké Italské království, které měli poslouchat všichni Italové.  

Chyběly už jenom dva kousíčky – Řím, který náležel papeži a pak ty nešťastné Benátky v rukou Rakušanů.

Co se stane, když porazíte Itálii, ale vyřadí vás Prusko

A tím se konečně dostáváme do našeho roku 1866 a vracíme se zpátky do Hradce! Italové totiž dobře věděli, že Benátky sami Rakušákům nevyrvou, a tak zoufale hledali někoho, kdo by jim pomohl. Na proradnou Francii už spoléhat nemohli, když v tom přišla zpráva, že se v Německu hádá rakouský císař František s – my už víme kým – železným Otíkem Bismarckem a jeho králem Vilémem. A to byla pro Italy nějaká šance! Proto neváhali ani vteřinku, slovo dalo slovo a už se pruský kancléř železný Otík objímal s italským premiérem Cavourem – občas se proto říká, že Cavour byl takovým italským Bismarckem a Bismarck zase německým Cavourem. Když se o tomhle spojenectví dozvěděli v Rakousku, nadšením samozřejmě nejásali. Císař František nyní věděl, že bude muset válčit jak na severu, tak na jihu, a proto muselo padnout rozhodnutí – z Itálie narychlo přesunout Benedeka, aby válčil proti Prušákům a do Itálie honem poslat svého příbuzného, arcivévodu Albrechta. Nutno říct, ž zpočátku šel plán jako po másle. Arcivévoda totiž ve slavné bitvě u Custozzy obrátil italskou armáda na útěk, rakouská flotila navíc rozdrtila italské loďky v bitvě u Visu – tohle střetnutí bylo pro obě strany zajímavé, protože proti sobě už neválčily krásné plachetnice se stěžni, ale pořádní opancéřovaní obrněnci!

Zdálo se tedy, že italské nebezpečí je zažehnáno, a tak se mohla rakouská jižní armáda v čele s arcivévodou Albrechtem vydat na sever – věděli byste kam? No přece na pomoc té severní, aby Benedek nebyl na Prušáky sám. Jenže tenhle manévr už pro Rakušáky bohužel nestihla, neboť Prusové vtrhli do Čech, přitáhli k nám do Hradce a než se císař ve Vídni rozkoukal, bylo po bitvě a vlastně i po celé válce… Proto je válka Rakouska s Itálií v roce 1866 krapet smutná – rakouská armáda se totiž na jižní frontě bila znamenitě, její velitel arcivévoda Albrecht byl dokonce vyznamenán císařem, ale v konci to stejně k ničemu nebylo. Zajíci se totiž počítají vždycky až po honu a rakouská porážka u Hradce Králové od Pruska byla zkrátka katastrofou, a tak ačkoliv Rakousko jednu bitvu prohrálo a jednu zase vyhrálo, muselo se nakonec sklonit jak před Pruskem, tak i před Itálií a do Benátek mohl císař napříště jezdit už jen leda tak na zahraniční návštěvu…