Ti z vás, kteří tušili, že baterie, o které mluví děda, a která je zmíněna i v názvu památného místa „Baterie mrtvých“, nemá nic společného se zdrojem elektrické energie, s jehož pomocí můžete používat celou řadu moderních technologických zařízení, si mohou gratulovat, měli pravdu!

Slovo baterie totiž v souvislosti s dělostřelectvem neboli artilerií (což je cizí slovo používané pro vojáky obsluhující kanóny) znamená něco docela jiného, a sice skupinu děl, která bojovala v bitvě společně a o něž se starala jedna stejná skupinka dělostřelců.

Dá přece rozum, že tak jako by v bitvě nic moc nevybojoval osamocený pěšák či jezdec na koni, ani jedno dělo, které by stálo někde v poli nebo za bukem, by nepříteli moc škody nenapáchalo. Z toho důvodu bylo vždy nutné děla sdružit právě do takzvaných baterií, jejichž dělostřelci si našli na bojišti vhodné místo a tam děla řádně připravili. Nejprve bylo třeba, aby kanóny na místo někdo dovezl, to obvykle zajišťovali koníci. Sami dělostřelci pak museli děla usadit, zajistit, aby se při střílení nikam nehýbala, promazat a samozřejmě i ochránit před případnou palbou nepřítele.

V bitvě pak mělo sice každé dělo svou vlastní posádku, která musela kanón takzvaně naládovat, tedy nabít dělostřeleckým nábojem, namířit na nepřítele a konečně zapálit střelný prach, aby kanón vystřelil. Je ale jasné, že všechny tyhle aktivity se opět lépe vykonávaly ve skupině – někdo musel totiž jednotlivá děla zásobovat municí a především říkat dělostřelcům, kam mají střílet. Od toho měla každá baterie svého velitele, v našem případě setníka van Groebena, o jehož hrdinském, ačkoliv smutném osudu, se můžete dočíst dále v naší knížce.

No, a protože armáda, jak dobře víte, vyžaduje pořádek a disciplínu, bylo pro vojáky nejlepší, aby se jednotlivá děla a s nimi jejich dělostřelci v bitvách nepomíchali. Proto dělostřelecká baterie v konci tvořila nejenom skupinu děl, která bojovala pohromadě, ale přímo i vojenskou jednotku dělostřelců, kteří měli přesně rozdělené úkoly a hodnosti. Zkrátka tak jako jsme si v první kapitole vyprávěli o rakouské armádě, jež byla dělená do sborů, brigád, pluků, praporů a dalších jednotek, nyní už budeme vědět, že dělostřelci se organizovali do takzvaných baterií.

Tak jsme si snad podrobně vysvětlili, co že to byly dělostřelecké baterie a jak se liší od těch našich dnešních elektrických, pořád ale nevíme, proč se jim tak vlastně říkalo! Pro tuhle otázku je zapotřebí určitá znalost cizích jazyků, konkrétně latiny a třeba i francouzštiny. Latinské slovo „battuere“ totiž znamená „zasáhnout“, odtud se tento termín dostal do francouzského „battre“, což už má poměrně blízko i k naší české baterii.