Jak to tedy bylo s tou předovkou a zadovkou

V knížce jsme se dočetli, že rakouští vojáci stříleli z pušek sice pomaleji, zato do větší dálky a přesněji, přičemž ti pruští pálili jak z kulometu, ale čas od času šla ta mrška šejdrem. Také už víme, že té rakouské pušce se říkalo předovka nebo taky někdy lorenzka, a té pruské dokonce třemi názvy, a sice zadovka, jehlovka či dreysovka. Jsme si vědomi toho, že takhle by to dál nešlo a tak je načase vysvětlit, proč se zde nakupilo tolik různých názvů, nota bene, když obě ty pušky vypadají zkrátka jako pušky a na první pohled v nich není žádný velikánský rozdíl.

Někteří odborníci a znalci války z roku 1866 dodnes fantazírují, jak by to všechno dopadlo, kdyby například rakouská armáda nešetřila a nakoupila stejné nebo podobné pušky jako měla ta pruská. Však už v roce 1849, tedy nějakých 17 let před válkou, český puškař jménem Sylvestr Krnka nabízel rakouské armádě na prodej svoji pušku, která byla více než podobná té, s níž nakonec Prušáci pokosili celé řady rakouských vojáků právě třeba u Hradce Králové.

Na kdyby se ale v historii příliš nehraje, rakouská armáda zkrátka dávala i nadále přednost pušce, kterou vynalezl rakouský puškař jménem Josef Lorenz. Ten ze své továrny ve Vídni vypouštěl do světa kvalitní zbraně, přičemž zákazníci si pochvalovali zejména spolehlivost, dostřel a přesnost jeho výrobků. Když chtěl voják z jeho pušek vystřelit, musel utrhnout papírový konec patrony, následně pušku postavit a nasypat do hlavně střelný prach. Hned potom nechal patronu sklouznout dolů no a posléze to všechno hezky upěchoval takzvaným nabijákem až nadoraz. Pak už zbývalo jen natáhnout kohoutek, přiložit k němu zápalnou kapsli a mohl střílet. Patrně i vám připadá celý proces příliš složitý, na hony vzdálený dnešnímu střílení, které můžete vidět třeba ve filmech, kde kulky lítají hlava nehlava. A nejste daleko od pravdy, poněvadž nabíjení Lorenzových zbraní bylo považováno za zdlouhavé už v době bitvy u Hradce Králové, holt jeho pušky byly sice kvalitní, ale jak se říká, zaspaly bohužel dobu…

Oproti tomu pruský vynálezce jménem Johann Nikolaus von Dreyse vsadil všechno na žhavé novinky a trendy, díky čemuž vymyslel pušku, která se mohla nabíjet rovnou zezadu. To ale nebyla jediná výhoda, u jeho pušky vojáci totiž nemuseli ani strhávat papírovou část patrony, ale mohli dávat náboj přímo do hlavně. Nebylo třeba pušku otáčet ani nic nikam soukat, stačilo prostě jen pohodlně otevřít komoru kousek od spouště a šup tam s nábojem! A aby těch vychytávek nebylo málo, jeho náboje měly přímo v sobě i tu zápalku, která byla potřebná k výstřelu. Takže sečteno a podtrženo – prostě jen zasunout náboj a prásk!

Mohlo by se zdát, že z tolika novinek se musela rakouským vojákům u Hradce zatočit hlava, takže vůbec netušili, proč těm jejich soupeřům pušky střílejí lépe. Jenže ono to nebylo tak jednoduché, pan Dreyse tohle všechno vymyslel už před mnoha lety a pruská armáda nakupovala jeho zadovky dokonce od roku 1841, tedy plných 25 let před válkou s Rakouskem! A aby toho nebylo málo, rakouská armáda mohla dávno “nakukovat té pruské pod pokličku” při mnohých příležitostech, naposledy se mohla o výhodách nového typu zbraně přesvědčit třeba tehdy, když společně s Prušáky “nakupovala v Dánsku”, jak jste se mohli dočíst ve 2. kapitole.

Nedá se tudíž říci, že by Rakušané prohráli pouze a jen kvůli pomalejší pušce, spíš proto, že nedokázali zareagovat na slabiny té pruské pušky a využít jich ke svému prospěchu. Je to jako kdybyste věděli, že má soupeř v útoku čahouna a stejně si na něj při standartkách nedávali pozor a hráli všechny balóny vzduchem! Rakouští pěšáci se totiž s výkřikem “hurá” vrhali v řadách na nepřítele, který je z rychle střílejících zadovek kosil, aniž by se u toho nějak zvlášť zapotil. Pamatujte si proto, že bitvy a vlastně i celé války, tak jako tu prusko-rakouskou v roce 1866, obvykle nerozhoduje jen technika, ale zejména strategie a způsoby vedení boje…